Malý život velkého člověka
Čtyři muži a jejich životy. Od dob na vysoké až po stáří. Láska, vztahy, sexuální orientace, přátelství a věrnost, nedůvěra a závislosti, týrání a rodinná (ne)zázemí. Čtyři muži, z nichž jeden si svá tajemství drží pevně pod pokličkou a nikoho si nepouští k tělu. A ostatní by se mu tak rádi přiblížili.
Asi nikdy pro mě nebylo tak těžké hodnotit nějakou knihu. Kniha má více než 600 stran, takže se v průběhu čtení mé pocity hodně měnily. Od první strany jsem se do příběhu zamilovala. Bylo to velice čtivé a v první řadě tudíž musím vyzdvihnout pisatelský um autorky, jejíž jméno neumím vyskloňovat, takže ho napíšu normálně v prvním pádě - Hanya Yanagihara. Uf. Za celých 600 stran (více než 600 stran!) jsem se ani na malou vteřinu nestihla nudit. A to je něco.
Postavy jsem si taky zamilovala od první chvíle. Jude a Willem. Mé lásky na první pohled, a čím více jsem četla, tím více jsem se ve svých pocitech utvrzovala. DžejBí. Jo, ten mi moc sympatický nebyl, každopádně chladnou mě nenechal. Protože mě docela štval. Ale ne tak, aby mě jeho přítomnost v příběhu nějak iritovala, spíš naopak. Každá parta potřebuje svého DžejBího. A Malcolm. K tomu jsem si žádný vztah vybudovat nedokázala, ten byl prostě Švýcarsko. Neutrální. Zkrátka do první poloviny knihy jsem do toho byla fakt zažraná a absolutně tu knihu zbožňovala. Pak se ale postupně začaly odhalovat skutečnosti z Judova života, z jeho minulosti. Ačkoli jsem chápala, proč se chová tak, jak se chová, nedokázala jsem to nějak přijmout. Neskutečně mě začal štvát. Můj milovaný Jude. Strašně mě vytáčelo jeho myšlení a sebenenávist, jeho chování a situace, do kterých sám sebe dostával. A kniha pro mě ztratila to prvotní kouzlo. Jenže pak jsem knihu dočetla...
...a zjistila jsem, že ji nemůžu dostat z hlavy. Že na ni myslím neustále. Že mám pocit, jakoby čtveřice přátel byla neoddělitelnou součástí mého života. Jakoby cokoli se v mém životě stane, už navždy bylo spjato s Malým životem. Nevím, jak jinak to popsat. Ale ten příběh byl jedním slovem silný. Tolik bolesti, beznaděje, trápení. Tolik krutosti a brutality vykonané na člověku. Z toho bolí srdce. A vy tak nějak celou dobu doufáte, že to dobře dopadne. A pak se to pokazí. A pak zase zlepší. A vy se bojíte číst dál, aby se nepokazilo zase něco, protože vás to bolí za ty lidi. A protože si chcete udržet naději, když oni už to nedokážou. A pak přijde zvrat. A vy brečíte.
Ta kniha vám zlomí srdce. Musela jsem si ji nechat v hlavě chvíli uležet, abych zjistila, jaký je můj vztah k ní. A nemůžu jinak, než: přečtěte si ji. Stojí za to.
Asi nikdy pro mě nebylo tak těžké hodnotit nějakou knihu. Kniha má více než 600 stran, takže se v průběhu čtení mé pocity hodně měnily. Od první strany jsem se do příběhu zamilovala. Bylo to velice čtivé a v první řadě tudíž musím vyzdvihnout pisatelský um autorky, jejíž jméno neumím vyskloňovat, takže ho napíšu normálně v prvním pádě - Hanya Yanagihara. Uf. Za celých 600 stran (více než 600 stran!) jsem se ani na malou vteřinu nestihla nudit. A to je něco.
Postavy jsem si taky zamilovala od první chvíle. Jude a Willem. Mé lásky na první pohled, a čím více jsem četla, tím více jsem se ve svých pocitech utvrzovala. DžejBí. Jo, ten mi moc sympatický nebyl, každopádně chladnou mě nenechal. Protože mě docela štval. Ale ne tak, aby mě jeho přítomnost v příběhu nějak iritovala, spíš naopak. Každá parta potřebuje svého DžejBího. A Malcolm. K tomu jsem si žádný vztah vybudovat nedokázala, ten byl prostě Švýcarsko. Neutrální. Zkrátka do první poloviny knihy jsem do toho byla fakt zažraná a absolutně tu knihu zbožňovala. Pak se ale postupně začaly odhalovat skutečnosti z Judova života, z jeho minulosti. Ačkoli jsem chápala, proč se chová tak, jak se chová, nedokázala jsem to nějak přijmout. Neskutečně mě začal štvát. Můj milovaný Jude. Strašně mě vytáčelo jeho myšlení a sebenenávist, jeho chování a situace, do kterých sám sebe dostával. A kniha pro mě ztratila to prvotní kouzlo. Jenže pak jsem knihu dočetla...
...a zjistila jsem, že ji nemůžu dostat z hlavy. Že na ni myslím neustále. Že mám pocit, jakoby čtveřice přátel byla neoddělitelnou součástí mého života. Jakoby cokoli se v mém životě stane, už navždy bylo spjato s Malým životem. Nevím, jak jinak to popsat. Ale ten příběh byl jedním slovem silný. Tolik bolesti, beznaděje, trápení. Tolik krutosti a brutality vykonané na člověku. Z toho bolí srdce. A vy tak nějak celou dobu doufáte, že to dobře dopadne. A pak se to pokazí. A pak zase zlepší. A vy se bojíte číst dál, aby se nepokazilo zase něco, protože vás to bolí za ty lidi. A protože si chcete udržet naději, když oni už to nedokážou. A pak přijde zvrat. A vy brečíte.
Ta kniha vám zlomí srdce. Musela jsem si ji nechat v hlavě chvíli uležet, abych zjistila, jaký je můj vztah k ní. A nemůžu jinak, než: přečtěte si ji. Stojí za to.
Komentáře
Okomentovat