Dvůr křídel a zmaru - S. J. Maas (recenze)

První díl byl průměrný, ale četl se dobře a vlastně byl i docela fajn. Nevěděla jsem, zda v sérii pokračovat, ale recenze a nadšení fanoušci mě přesvědčovali, že to stojí za to. No, zas tak moc to za to nestálo, protože druhý díl byl špatný. Ale pořád se to dalo číst. A tak jsem se rozhodla pokračovat a přečíst si i třetí díl. A jak se mi to líbilo? Změnil se můj názor na Dvory? 


"Feyre se vrátila na Jarní dvůr, odhodlaná získat informace o Tamlinových manévrech a jeho spolupráci s Hybernem. Aby to udělala, musí se zapojit do smrtícího tance podvodů – a v něm může jeden chybný krok přivodit zkázu nejen jí, ale i celému světu. Feyre čeká nesnadné rozhodnutí, komu z oslnivých a smrtících Vladařů věřit..."

Název: Dvůr křídel a zmaru

Série: Dvůr trnů a růží (3.)

Počet stran: 720

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání: 2018

Hodnocení na Databázi knih: 91% (1 147 hlasování)

Moje hodnocení: 0/5*

Ani nevím, čím vlastně začít. Tak začnu hlavní hrdinkou. Feyre jako obvykle nezklamala. Stále je to naše ufňukaná sebelítostová chudinka, co myslí jen na sebe. Je naštvaná, že ostatní mají Rhysanda za násilníka a perverzáka, ale nepřemýšlí, že on sám přece CHCE, aby si to o něm ostatní mysleli, a proto se tak SCHVÁLNĚ prezentuje. Ach jo, jen u toho psaní se mi vaří krev. Protože co víc, ta naše chytrá hlavička si navíc přeje, aby Tamlin a ostatní zaplatili za to, že mu to všechno věří. Takže ne jen děsně otravná fňukna, ale navíc se nám zde představila jako neskutečná hlupačka, co si neumí dát věci trochu do souvislosti. 

Když byla v knize první zmínka o tom, jak je Feyre chudák zlomená (přitom ostatní toho ztratili  a prožili mnohem víc), měla jsem chuť knihou hodně praštit. Ale takovou cihlou bych ještě něco rozbila, takže jsem to udělala alespoň v duchu. Sebelítostivé výlevy hlavní hrdinky jsme si dost užili ve druhém díle, takže už stačilo, prosím. Že ne? Vzápětí brečí, že když to nejvíce potřebovala, tak jí nikdo nepomohl a je na všechny kvůli tomu naštvaná a nemůže jim to odpustit, protože přece každý má povinnost riskovat své postavení a život jenom proto, že chudáček Feyre je teď smutná. Jo, je to hrozné, když zůstanete sami, ale co čeká? Tady jde o celou zemi, o tisíce životů, každý prostě nebude skákat, jak ona píská. Ale to nemůže pochopit, a tak se nám madam uráží. No nic, jdeme dál.

Blíží se válka. F. je celou dobu v předchozích dílech obyčejná holka, zázrakem proměněná ve vílu, ale pořád s lidskou duší a bez jakýchkoli zkušeností. Je vystrašená, ufňukaná, pyšná a hloupá. A najednou, z ničeho nic se z ní stává ostřílený stratég války, co sice o takových bojích doteď věděl prd, ale co, ona přesně ví, co a jak dělat. Logické. Tady nezbývalo než jen kroutit hlavou. Pokračujem? Tak jo. 

Opakování. Autorčin nešvar ve všech knihách (i v Trůnech, které na rozdíl od Dvorů miluju). Ať je to první nebo třetí díl, ať je to jedna nebo druhá série, na co druhé stránce autorka opakuje pořád to samé, třeba že se něco děje až do morku kostí, a tak. Tady v tom případě si každý neustále ukazoval vulgární gesta. N-E-U-S-T-Á-L-E. Když to udělali po dvacáté, už mi to šlo fakt krkem. Přitom i ve školní slohovce si průměrný žák sedmé třídy musí dávat pozor na to, aby neopakoval stejná slova, výrazy, slovní spokojení, cokoli. Ale Sára asi zrovna chyběla. Nu což. 

Některá nekonečna jsou větší než jiná nekonečna. Řekl John Green v knize Hvězdy nám nepřály, a dokonce měl tu slušnost nám vysvětlit, proč tomu tak je. Některé nesmrtelné bytosti jsou více nesmrtelné než jiné. Řekla Sarah Janet Maas a ani nám nevysvětlila, jak je možné, že někdo žije navždy více, a někdo naopak žije navždy méně. Takže jsme se to doposud nedozvěděli. Škoda. Pokud bych se totiž někdy náhodou stala nesmrtelnou, asi by se mi docela hodilo vědět, jestli jsem nesmrtelná málo nebo hodně. 

A pak tady mám ještě takovou maličkost, která by mi vlastně vůbec nevadila, ale když už, tak už. Feyre mluvila s Azrielem a straaašně se divila tomu, že řekl dvě věty. Ten zamlklý Azriel zkrátka nikdy nemluvil, a když už, tak jen tak trochu, aby se neřeklo. A najednou dokáže vypustit z úst dvě celé věty a každý se tomu diví. ALE! Hned na to vypráví příběh dlouhý přes DVĚ STRANY. Co jsou ty dvě věty ve srovnání se dvěma stranami? NIC. A myslíte, že se nad tím, někdo pozastavil? Ne. Však co, normálka. Ale jak říkám, to je jen abychom to tu měli kompletní, za normálních okolností bych to naprosto přehlédla. 

No a teď přijde možná trochu MINI SPOILER. Na konec spoilerové části upozorním. 

Válka. Ukrutná. Strašná. Všichni se třesou strachy a vědí, že tohle už ale fakt není sranda. Vždyť se blíží ta největší válka, jaká kdy byla. A vede ji přece náš ostřílený stratég Feyre. Nikdo nikdy nic takového doposud nezažil. Co myslíte, kolik mrtvých bude? Ano, hádáte správně. Proč by někdo měl umírat? Cože? Ale neee, to se v tak obrovských válkách přece vůbec neděje. To pro mě byla poslední kapka. 

KONEC SPOILERŮ.

Takže ve zkratce. Poprvé v životě jsem přeskakovala stránky. Na to, jak SJM píše úžasně čtivě, tak toto se nedalo ani číst. Byla to hrůza hrůz, nedomyšlené, nesmyslné, o ničem. A Nocte se tímto přesouvá o stupínek níže, až na druhé místo v žebříčku nejhorších knih. První místo v celé své kráse obsadil třetí díl série Dvorů. Jediné světlé stránky této knihy byli Azriel a Lucien.
Konec.